Průměrný věk zaměstnance přesáhl 45 let. O šest více než v 90. letech

Průměrný věk pracujících v Česku vzrostl od roku 1993 na 45 let a dál stoupá. Zatímco z domácích zdrojů mladých zaměstnanců výrazně ubývá, věkovou strukturu firem omlazují hlavně zahraniční pracovníci. Jejich příchodu však stálé brání administrativní bariéry a nízké státní kvóty.

Počet pracovníků nad 50 let se zdvojnásobil

Podle dat Českého statistického úřadu z Výběrového šetření pracovních sil se průměrný věk zaměstnanců zvýšil z 38,7 roku v roce 1993 na 45 let v roce 2025. Podíl pracujících ve věku 50 a více let se za tu dobu zdvojnásobil z 18 na 37 % všech zaměstnaných. Podíl lidí do 35 let naopak klesl z 38 na 23 %.

„Firmy to cítí každý den. Zkušení svářeči, obráběči nebo řidiči odcházejí do důchodu a za nimi nikdo nestojí. Nejde jen o počet lidí, ale také o věk. Výrobní tým, kde je polovina lidí po padesátce, má jiné tempo a jiné možnosti předávat řemeslo dál. Ročníky, které by je měly nahradit, jsou nejslabší v historii, takže z domácích zdrojů se trh práce omladit nedá,“ říká Jana Míčková Sladká, zakladatelka společnosti GrapeCare, která filipínské zaměstnance firmám zajišťuje.

Zahraniční pracovníci jsou mladší, poptávka po nich roste

Cizinci žijící v Česku jsou výrazně mladší než domácí populace. Podle ČSÚ je 84 % z nich v produktivním věku, zatímco v celé populaci je to jen 64 %. Do strojírenství, stavebnictví, logistiky, gastronomie i do péče o seniory tak přicházejí lidé na vrcholu produktivního věku, s odborným vzděláním a praxí. Zájem o ně mají velké, střední i malé firmy napříč odvětvími a poptávka meziročně roste o stovky procent.

„Když do firmy, kde je průměr 45 let, nastoupí dvacet Filipínců kolem třicítky, je to znát okamžitě. Nejen v tabulkách, ale v atmosféře na dílně. Přivážíme lidi, kteří mají před sebou třicet let práce, ne pět. Pro podnik, který řeší generační výměnu, je to dnes jediný reálný způsob, jak omladit tým,“ dodává Jana Míčková Sladká.

Firmy investují do zvyšování kvalifikace a povyšování Filipínců

Příchod mladých zahraničních pracovníků je pro firmy zároveň příležitostí investovat do jejich dalšího růstu. Řada Filipínců i dalších cizinců přichází s vyšší kvalifikací, než jakou vyžaduje pozice, na kterou byli přijati.

„Přišla k nám mladá generace, která má zájem o další vzdělávání a chce postupovat na vyšší pozice. Firmy toho využívají a nenechávají kvalifikované lidi jen na pozici, na kterou je najaly. Už dnes od nich slyšíme, že tento člověk obsluhuje více strojů, za chvíli bude vedoucí směny a počítá se s ním na pozici mistra nebo technologa. Přesně takové lidi budou podniky za pár let potřebovat,“ říká Jana Míčková Sladká.

Někteří po dvou letech odcházejí, jiní by rádi zůstali

Zaměstnanecká karta se vydává nejdéle na dva roky. Část filipínských pracovníků se po jejím vypršení vrací domů nebo pokračuje do jiné země, kde je vyřízení pobytu rychlejší nebo mzdy vyšší. Mnozí by ale v Česku rádi zůstali natrvalo. Mají tu práci, bydlení, naučili se jazyk a zapadli do kolektivu. Pro firmy, které do jejich zaškolení investovaly, i pro stárnoucí Česko jako celek je každý takový člověk přínosem.

„Je v našem zájmu, aby vzdělaní a kvalifikovaní lidé v Česku zůstali, zakládali tady rodiny a stali se součástí naší společnosti. Filipínci jsou křesťané, kulturně jsou nám blízcí a integrují se bez problémů. Každý, kdo tady zůstane, je pro stárnoucí Česko výhra,“ říká Jana Míčková Sladká.

Stát si omlazení trhu práce sám brzdí

Příliv mladých pracovníků naráží na limity státu. Roční kvóta pro Filipínce v Programu kvalifikovaný zaměstnanec je rozdělena na pevné měsíční limity, které se vyčerpají během prvních dnů v měsíci. Místa, která firmy v první polovině roku nevyužily, stát odmítá převést do dalších měsíců a propadají. Firmy nevědí, kolik žádostí čeká ve frontě před nimi, a celý proces od výběru pracovníka po jeho nástup se protáhl na devět až deset měsíců. Ohlášené zvýšení kvóty od ledna 2027 na tom nic nemění, protože měsíční limit bez možnosti převodu zůstává.

Druhou brzdou je papírový proces. Mezi firmami, úřady a ambasádou v Manile stále putují listinné dokumenty a pracovník smí nastoupit až ve chvíli, kdy je vyřízeno úplně všechno. Polsko, Slovensko nebo Německo zvládnou totéž digitálně a dvakrát až třikrát rychleji. Plná digitalizace vízového procesu se v Česku posunula až na rok 2029. Právě ti nejkvalifikovanější kandidáti, o které se zajímá celý svět, na pomalý stát nečekají a vybírají si jiné země.

„Máme k dispozici mladé, vzdělané a kulturně blízké lidi, kteří chtějí v Česku pracovat. Stát je ale nechává čekat ve frontě s papíry v obálkách. Pokud chceme stárnutí trhu práce opravdu zpomalit, musíme být rychlejší než sousedé, ne pomalejší,“ uzavírá Jana Míčková Sladká.